Bohumil Dymáček (1942-2025)

Bohumil Dymáček se narodil v období druhé světové války, v roce 1942. Krušná válečná léta předznamenala i jeho ne úplně lehký život.

Vyrůstal s rodiči v Blansku. Moc brzy se musel vyrovnat se smrtí svých dvou sester, vyučil se soustružníkem a narukoval na vojnu.

Pro svou víru a věrnost ve svěcení soboty byl odsouzen a strávil 1,5 roku ve věznicích v Litoměřicích, Opavě a nejdéle v Leopoldově, a to vždy v nejtěžší nápravné skupině. V roce 1962 se vrátil domů, vyhublý, se zraněnou nohou, s dluhem za „ubytování a stravu“ ve vojenské věznici. (V pozdějších letech byl jako politický vězeň rehabilitován.)

Po návratu z vězení mu hrozil další nástup do vojenské služby, místo vojny (tehdy to bylo možné) nastoupil na 10 roků do Ostravsko-karvinských dolů, konkrétně na důl Zápotocký v Orlové. Stal se na krátkou dobu členem sboru Orlová Lazy, později patřil do sboru Dětmarovice, kde byl také starším sboru.

V roce 1964 se oženil s Helenou Hodboďovou, která mu byla celý život velkou pomocí. Manželé Dymáčkovi bydleli v Karviné a postupně se jim narodily tři děti. Bohumil, Jitka a Helena.

Ale to by nebyl Bohouš, kdyby se smířil se životem pod zemí a bez přírody. Myslel na budoucnost. A tak začal studovat teologický seminář, konaný tehdy ve sboru Vojkovice, který probíhal vzhledem k politické situaci víceméně tajně.

Po skončení svého závazku v dolech – v roce 1972 – se s rodinou nastěhoval do Blanska do rodičovského domu. V té době byl zaměstnán při OPP Blansko jako údržbář a řidič a vedle toho ještě dokončoval teologický seminář.

I když se mu v zaměstnání dobře dařilo, touha po přírodě byla silnější. A tak za další dva roky začal pracovat jako lesní dělník, přitom dálkově vystudoval střední průmyslovou školu strojní v Jedovnicích.

V roce 1980, ve svých 38 letech, byl povolán do kazatelské služby, konkrétně do sborů Jeseník a Hanušovice. Neměl to ani tam snadné. Ne snad ze strany bratrů a sester, ale ze strany církevního tajemníka, který ho doslova „dusil“, a tak mu znepříjemňoval život, že když Bohouš vyšel z jeho kanceláře, musel si v autě převléct propocenou košili.

V době, kdy bydleli a sloužili jako rodina v Jeseníku se jim narodila dvojčata – Tomáš a Jirka. Za další dva roky byli přeloženi do sborů Frýdlant nad Ostravicí a skupiny Ježonky.

V roce 1989 mu byly svěřeny havířovské sbory. Přišla revoluce a vedle vlastní péče o sbory se pořádaly přednášky, semináře, vyučování Bible. Protože se uvolnila politická situace, začala stavba modlitebny v Havířově na Šumbarku. Ve všech oblastech pracoval s velkým nasazením.

V roce 1996 se celá rodina stěhovala do Brna a Bohouš převzal odpovědnost za sbory Brno Střední, Brno Žabovřesky, skupinu Klobouky. Vedle toho úzce spolupracoval s Adrou. Byl okrskovým kazatelem a také vysvěceným kazatelem pro Tišnov a Brno Lesná.

Jeho zkušenosti, přístup k lidem, láska k Boží pravdě způsobily, že byl v roce 1999 povolán na TS v Sázavě do role preceptora, při tom také vyučoval několik předmětů. Pro rodinu to znamenalo další stěhování, už šesté, tentokrát do městečka Sázavy.

Začátkem roku 2004 se už jako důchodce vrací na Moravu, konkrétně do Mohelnice, kde našli jako rodina nový domov, zároveň byl církví požádán, aby nesl odpovědnost vysvěceného kazatele ve sborech Blansko, Boskovice a Roubanina.

Ještě později vyhověl další žádosti sdružení, aby spravoval sbor Zábřeh na Moravě, kde nezůstalo pouze u kazatelské práce, ale nesl spolu se svojí manželkou i hlavní tíhu zodpovědnosti během stavby nové modlitebny.

V letech 2010-2012 přijal znova odpovědnost vysvěceného kazatele pro sbory Blansko, Boskovice a Roubanina.

Miloval přírodu, hudbu a jeho vášní bylo létání. Když v naší zemi začal paragliding, létání na padáku, byl jeden z prvních, který začal s tímto leteckým sportem. I v této věci měl velké pochopení celé své rodiny, samozřejmě včetně své manželky.

S manželkou Helenou měli sen – mít svůj vlastní domek. A tak v jeho 70 letech, začali stavět v Maletíně vlastní domek. Svépomocí postavili za dva roky dům, kam se mohli nastěhovat. Bydlení „ve svém“, příroda, sportovní letiště za kopcem, lesy, procházky, soukromí atd. A v takovém prostředí jim Pán dopřál spolu bydlet 10 let.

Bohumil měl rád hudbu, často si zpíval, třeba i v duchu, píseň „Já vím, komu jsem uvěřil“ a tuto víru dokazoval také svým životem.