Každý den jsme v současné době zahlcováni obrovským množstvím informací na téma covid-19 a popravdě rozumíme všem, u kterých to vzbuzuje obavy a otázky. A proto se s vámi chceme podělit o pohled lékaře br. Marka Miškeje, který pravidelně na covidovém oddělení slouží:

“Moje zkušenost je taková, že názor na covid-19 a očkování s tím spojené se odvíjí od toho, jestli jsme se s tímto onemocněním setkali osobně nebo ne. Dokud buď my sami, nebo někdo z našich blízkých či přátel těžce neonemocní nebo dokonce nezemře, tak se nás problém covidu netýká a bagatelizujeme ho. Jsme jako lidé žel takoví. Prevence jako otužování, vitamíny, dostatek pohybu a odpočinku je jistě důležitá, ale tváří v tvář běžící celosvětové pandemii už žel velmi málo účinná. Potkávám se s covidovými pacienty prakticky denně a pravidelně sloužím na covidové jednotce. V mém okolí už onemocnělo a dokonce i zemřelo hodně známých a přátel (a to nepočítám pacienty v nemocnici). Očkovat se nechám, a to hlavně ani ne proto, že bych se covidu kdovíjak bál, ale proto, abych tím přispěl svou „trochou“ k potlačení pandemie. A třeba také proto, aby ti, kteří se očkovat nenechají (protože se s covidem-19 nesetkali tak zblízka jako já), mohli v klidu přijít do naší ordinace, a já je mohl konečně normálně léčit a také případně operovat, protože to už třetí měsíc nemůžu. Nemocnice jsou přetížené a zahlcené péčí o covidové pacienty, takže nic jiného dělat ani nemohou.”

“Covid-19 je něco, co je svým rozsahem a důsledky tak mimořádné, že si s tím jako lidé vůbec nevíme rady. Doposud byly v novodobých dějinách nemoci věcí jednotlivce – osobní problém, který si člověk řešil se svým lékařem. Důsledky se dotýkaly maximálně blízkého pacientova okolí (to, že soused z posledního patra měl rakovinu, se mě v přízemí vůbec nedotýkalo). Covid-19 je ovšem problémem celospolečenským – už to není osobní problém uzavřený do ordinace lékaře. Je to nemoc zasahující celé společenství. A musím říct, že jak nad tím od jara přemýšlím, tak docházím k závěru, že kromě jiného nám covid-19 nastavil kruté zrcadlo toho, jak jsme jako lidé (křesťany nevyjímaje) sebestřední a sobečtí a jak se na svět kolem díváme deformovaně a zrůdně.

A tak se při bohoslužbách modlíme na prvním místě, aby Pán Bůh dal a my se mohli opět normálně scházet a chválit ho, místo toho, abychom se modlili na prvním místě za pomoc a uzdravení pro všechny, kteří kvůli covidu trpí, umírají sami na covidových jednotkách bez možnosti kontaktu s blízkými. Nebo za sílu a odhodlání pro všechny, kteří o ty nemocné pečují a dělají, co mohou, navzdory vlastním slabostem, únavě a překážkám. Řešíme víc to, že my nemůžeme jet na dovolenou, než to, že jsou zavřené domovy důchodců, kde musí být lidé sami bez možnosti kontaktu s příbuznými. Stěžujeme si, že zavřeli náš oblíbený obchod, ale už nás nezajímá, že nemocnice praskají ve švech a neřeší prakticky nic jiného než agendu covid-19. A mohl bych pokračovat. Zkrátka, zabýváme se výhradně sami sebou a nad těmi ostatními už nepřemýšlíme. A tak všechna omezení nebo i riziko (ačkoli je opravdu minimální) spojené s očkováním vnímáme jako vlastní újmu, namísto abychom se na ně dívali jako na něco, co pomůže těm okolo mne. A tato sebestředná životní filozofie se žel naprosto nevyhýbá ani nám věřícím.

Před měsícem se na našem výboru jeden z jeho členů pozastavoval nad tím, jak je ta celá situace s covidem nepřehledná, protože je kolem nás spoustu různých a často protichůdných informací, spekulací a názorů. A že vlastně neví, jaká je realita, jaká je pravda.

Ano, informací je mnoho, názory a argumenty jdou často proti sobě a můžeme v tom mít zmatek. Ale kdo jiný, než my křesťané a potažmo adventisté, bychom měli vědět, že pravda není nějaká teze zavěšená ve vzduchu, nějaký abstraktní koncept plápolající nad našimi hlavami. Pravda je přece osoba, pravda má tvář, pravda se žije v našich reálných životech dnes a denně. A tak na otázku, jaká je realita nebo jaká je pravda, říkám, že pokud jde o covid, tak konečná a poslední realita jsou ti lidé na covidových jednotkách a odděleních. Můžu si o koronaviru myslet, co chci, může mi o něm nabulíkovat, kdo chce, co chce, ale jediná a poslední realita jsou nakonec ti nemocní. Ti jsou skuteční. Na covidových jednotkách a v nemocnicích si nikdo na nic nehraje. Tam jdou všechny koncepty, teze, domněnky a dohady stranou, protože tam jde o život… Tam je covidová realita, ne na Facebooku.

A pokud jako člověk mám v ruce cokoli, co tu realitu změní k lepšímu, a to jsou v současnosti hlavně stará dobrá bariérová opatření jako karanténa, roušky, respirátory, sociální distanc a v posledních dnech i očkování, tak obzvláště jako křesťan nemám přece problém s jejich akceptací v životě. Ano, pro sebe můžu udělat i to, že se budu otužovat, sportovat, odpočívat, dobře jíst a pít, ale to má význam jen pro mě. Ale já přece nebudu vnímat svět jako vesmír, který se točí kolem mě. A myslím, že jako věřícím by nám to už konečně mělo být jasné.”

MUDr. Marek Miškej působí na oddělení chirurgie páteře Karvinské hornické nemocnice. V roce 2011 se stal vítězem třetího ročníku ankety Lékař roku, když dostal největší počet hlasů v kategorii „lékař lůžkového zařízení“.

AtmoTalk s Markem Miškejem jako hostem projektu Atmosféra Ostrava:
https://www.youtube.com/watch?v=89oK9ovHU6o