Jiří Veselý (1938-2021)

Bratr Jiří Veselý se narodil v roce 1938 v Brně v katolické rodině jako druhé ze tří dětí. Jeho otec pracoval jako nástrojař, maminka byla švadlenou. S adventním poselstvím se rodiče setkali prostřednictvím kolportérky sestry Švanderové v r. 1947, a maminka byla téhož roku pokřtěna. I když se otec nechal vypsat z katolické církve, adventistou se nestal. Nebránil však mamince žít podle zásad přijaté víry a vychovávat v tomto duchu i jejich děti. Rodinné poměry, v nichž bratr vyrůstal, byly velmi skromné, přesto úspěšně absolvoval strojní průmyslovou školu. V r. 1957 uzavřel smlouvu skrze křest se svým Spasitelem a začal pracovat jako konstruktér v podniku Zetor Brno. Brzy nato nastoupil na základní vojenskou službu a začal zápas o volnou sobotu, který skončil odsouzením k ročnímu nepodmíněnému trestu vězení na základě § 270 – vyhýbání se služební povinnosti. Po propuštění pracoval jako soustružník v Královopolské strojírně, kde se také dodatečně tomuto řemeslu vyučil. V r. 1958 byl však opět povolán do armády, aby dosloužil svou brannou povinnost, tentokrát už jako nespolehlivý. Byl zařazen k jednotce pomocných technických praporů. Po návratu z vojny v r. 1961 začal pracovat jako kontrolor hasicích přístrojů v Komunálním podniku Brno. Bylo to velice slabě placené povolání, na druhé straně však umožňovalo více se věnovat sborové práci, a to především práci s mládeží. Bratr se stal v této oblasti známou osobností nejen v Brně, ale díky „Veletržním sobotám“ i v celém sdružení.

Po návratu z vojny absolvoval ve sboru kurz pro laické kazatele, které tehdy vedli bratři Antonín Pražan a Jan Váhala. Závěrem r. 1961 se oženil se sestrou Věrou Kutou, s kterou společně vychovali tři syny. V r. 1968 státní správa vyhověla žádosti církve o zařazení br. Veselého jako pomocného kazatele pro sbor Brno. Své teologické vzdělání začal dvěma semestry na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě a poté absolvoval dálkový Biblický seminář naší církve ve Vojkovicích. V lednu 1969 byl přeložen na Ostravsko a dostal na starost sbory Ostrava-Zábřeh a Bohumín. Oba sbory byly v té době silně zasažené odštěpným hnutím kubovců, avšak s Boží pomocí se mu podařilo tuto nelehkou situaci překonat.

V r. 1973 byl vysvěcen jako kazatel a zároveň přeložen do sboru Olomouc, kde se právě začínala stavět nová modlitebna. Po jejím dokončení v r. 1977 byl bratr Veselý na konferenci MSS zvolen pokladníkem sdružení a tuto služebnost vykonával jedno konferenční období. Na další konferenci MSS byl zvolen do služebnosti tajemníka sdružení a od r. 1983 byl po dobu 9 let předsedou Moravskoslezského sdružení. V té době se podařilo uskutečnit některé organizační změny, například administrativní rozdělení území sdružení do okrsků s pověřenými okrskovými kazateli. Rok 1989 byl významný nejen v politické historii naší země, ale i v náplni práce br. Veselého. Byl to jubilejní 75. rok existence MSS, v němž se konalo několik velkých vzpomínkových bohoslužeb vděčnosti. Byl to zároveň rok, kdy byl br. Veselý po jarní abdikaci bratra O. Sládka na služebnost předsedy CASD v Československu ústřední radou církve pověřen k vykonávání služebnosti předsedy církve na období do celostátní konference, která se konala závěrem roku v Praze. V r. 1992, po skončení své služby v Moravskoslezském sdružení, převzal odpovědnost za sbory Brno-Olomoucká a Ivančice. Po určité době převzal místo sboru Ivančice sbor Brno-Žabovřesky, ale jako vysvěcený kazatel sloužil i v dalších sborech. Svou aktivní kazatelskou službu ukončil v r. 2000 odchodem do důchodu.

Manželé Veselí se přestěhovali do podhorského městečka Frenštát pod Radhoštěm, kde prožili spolu krásných 19 let. I ve starším věku stále sloužili ve společenství církve a byli povzbuzením pro mnohé. V r. 2019 se bratr Jiří musel vyrovnat s odchodem své drahé manželky. Po 2,5 letech, 2. listopadu 2021, náhle odešel k dočasnému odpočinku také bratr Jiří. Své bohaté zkušenosti z osobního života i z práce v církvi shrnul ve dvou knihách, které vyšly pod názvem „Vzpomínky vděčnosti I“ a „Vzpomínky vděčnosti II“.


Zpracováno z knihy 100 let služby MSS, Karel Chlebek