Ján Kováčik (1927-2022)
Ján Kováčik se narodil v Trenčíně 23. 7. 1927 do evangelické rodiny augsburského vyznání jako nestarší dítě z pěti dalších, jimiž byli Vladimír, Samuel, Marta a Rút. Jak už to v těch dobách chodilo, stalo se, že jeho nejmladší sestra Rút v šesti měsících zemřela. Vyrůstal tedy se třemi dalšími sourozenci. Rodiče, Ján a Alžběta Kováčikovi, vlastnili malou pekárnu, ve které pracovali oni sami a následně i jejich děti. Výhodou bylo, že i během těžké doby 2. světové války měli jako rodina aspoň dostatek chleba.
Své dětství a část mládí prožil Ján právě v Trenčíně, kde absolvoval obecnou a měšťanskou školu. Po skončení 4. ročníku měšťanské školy nastoupil do tříletého učení v drogerii a to i proto, že navzdory hluboké pekařské rodinné tradici ho rodiče do pekařiny nenutili. Práce v drogerii ho velice bavila, protože byla velmi pestrá.
Ve své autobiografické knize Ján vzpomíná, že během dětství mu byl minimálně 2x darován život – poprvé, když se hlavou zaklínil mezi zeď a ráhno na prášení koberců, a podruhé, když šel s kamarádem plavat do řeky, neuměl plavat a začal se topit. V obou případech byl zachráněn.
V 30. letech 20. století bylo přineseno do Trenčína adventní poselství, které také oslovilo i rodinu Kováčikových, nejdříve uvěřila a nechala se pokřtít maminka a tatínek až o pár let později. Ján rád vzpomínal na léta prožitá v tomto malém, nově se formujícím společenství, zvláště pak na sobotní školku a také na to, jak se učil hrát na mandolínu.
Do Jánova života vtrhla 2. světová válka, která s sebou přinesla skutečné životní těžkosti, strach a napětí. Přestože byla v té době činnost církve zastavena, nestalo se tak s duchovním životem věřících. 10. září 1943 se Ján nechal pokřtít na vyznání své oddanosti Ježíši Kristu a patřičnosti k církvi.
Doba to nebyla vůbec jednoduchá, ale i přesto se jako adventisté scházeli k sobotním bohoslužbám na různých místech, posilovali se navzájem při studiu Bible, písních a kázáních, aby byli schopni přežít vše, co se jich dotýkalo a co museli kolem sebe pozorovat – zvláště transporty svých židovských spoluobčanů, různá zatýkání atd. V rámci příležitostných možností se snažili ulehčit těmto lidem svou drobnou pomocí a zmírnit jejich úděl, aniž by přesně věděli, kam tito lidé směřují. Válka s sebou přinášela mnoho různorodých prožitků. Ján s vděčností v srdci např. vzpomínal na to, jak se svým kamarádem Stankem ukradli jednomu německému vojákovi pistoli, kterou následně vrátili, aniž by si asi plně uvědomovali, že je to mohlo stát život.
Po válce se Ján zapojil do kolportérské činnosti a pomáhal v blízkém i dalekém okolí Trenčína šířit adventistickou literaturu. V této službě prožil mnoho silných okamžiků, jak pozitivních, kdy lidé přijímali knihy, tak i negativních, kdy je odmítali a občas to doprovodili i nějakou ránou či pokutou.
Po válce se sice Ján vrátil ke své profesi prodavače v drogerii, ale když se konala v roce 1947 první poválečná konference církve v Praze, dozvěděl se o existenci misijní školy Biblických nauk a aniž by to tušil, na doporučení svého sboru se stal jejím studentem. Studijní léta byla poznamenána obrovským nadšením z nově nabyté svobody a obnovené činnosti církve. Byla to léta poválečná, tedy nesnadná a nejednoduchá, kdy se na různých stranách projevoval nedostatek snad všeho. Ale i v těchto letech dal Bůh, aby mohla být provozována škola za nemalého přispění jejich studentů, kteří přidali ruku k dílu. Dalo by se říct, že v jedné ruce drželi zednickou lžíci a v druhé knihu, zvláště když budovali areál školy v Praze-Krči. Škola je vyučila jak k misijní službě, tak je vyzbrojila do života i různými praktickými dovednostmi zvláště v oblasti zemědělství, kdy se studenti podíleli na pěstování různých plodin pro zajištění provozu školy.
Po ukončení svého studia v roce 1949 byl přidělen jako biblický pracovník k bratru Jánu Žůrkovi působícímu pod Tatrami. Ján Kováčik dostal na starost Ružomberok, Liptovský Mikuláš, Pribylinu a Východnou. Sloužil spíše na menších sborech, ale přesto to byla služba nesmírně dobrodružná a zajímavá a to i proto, že se blížila pomalu 50. léta, tedy léta zákazu činnosti všech církví. Ján však musel nuceně ukončit svoji službu ještě před tímto zákazem činnosti, protože už několik let předtím čelila církev tlaku snižovat stav kazatelů. V této době se tedy musel vrátit k civilnímu povolání a kvůli otálení k nástupu byl vyslýchán i tehdejší STB. Nakonec tedy po ukončení kazatelské činnosti nastoupil v Trenčíně do podniku pozemních staveb, kde působil až do roku 1967.
V roce 1951 musel nastoupit povinnou vojenskou službu do Teplé u Mariánských lázní. První rok vojny proběhl poměrně hladce, ale vše se změnilo se zákazem činnosti církve. Ján začal prožívat tlak na svou praxi zachovávání soboty a také na svůj světonázor. Nicméně ve svém veliteli roty měl chápajícího člověka, který nad ním držel ochrannou ruku a tak se dařilo tomuto tlaku čelit a zvládat různé těžké situace. Po skončení vojenské služby odešel tzv. do civilu, ale nakonec nebyl ani vojákem v záloze, protože na základě zdravotního stavu dostal tzv. modrou knížku.
Se svojí ženou Liduškou, rozenou Lautnerovou, se seznámil na Ježonkách v roce 1955 na setkání ostravské mládeže. Přešel rok a Ján a Liduška se stali manželi. Již v této době se začíná Ján potýkat s určitými zdravotními problémy, které později zásadně ovlivní jeho život. Z počátku prožívali manželství na dálku, protože neměli kde bydlet, on v Trenčíně, ona v Ostravě. Po nějaké době se Liduška stěhuje do Trenčína a tak mohou být konečně spolu.
Po dobu, kdy Ján nemohl vykonávat oficiálně kazatelskou službu, stejně sloužil nejen sborům v okolí Trenčína, ale s ubývajícím počtem kazatelů bylo třeba cestovat i dál. Opět to byla doba v mnoha ohledech obtížná, ale přesto se dařilo sloužit kázáním i vyučováním.
Kolem roku 1966 se Ján při jednom setkání s tehdejším předsedou unie nabídl, že by rád nastoupil zpět jako kazatel. Po nějaké době (1967) se tak stalo a manželé Kováčikovi se stěhovali na Třinecko. Ján dostal do správy sbory Třinec, Komorní Lhotka, Oldřichovice, Vendryně, Bystřice nad Olší a Návsí. V těchto sborech se plně zapojil do jejich činnosti, ať už se jednalo o dětské letní tábory ve známém Annině údolí, nebo sborové výlety, hlavně však vyučování lidí a vedení k rozhodnutí pro Krista.
Služba v těchto sborech neměla dlouhého trvání a Ján s manželskou byli poslání v roce 1969 do sboru ve Frýdku. Krátce po nástupu do Frýdku dostal Ján a Liduška možnost jet se rozloučit do Švýcarska se svou širší rodinou, která emigrovala do Kanady. Rodina je přemlouvala, aby s nimi odešli, ale oni se rozhodli naopak, zůstat. Zůstali i přesto, že to nebyl výhodné.
Služba ve Frýdku byla plodná, mnoho křtů, svateb, to vše nejen ve Frýdku, ale i Frýdlantu, Vojkovicích atd. a k tomu nemalé množství setkání s lidmi nad Biblí. Ještě v roce 1969 se zúčastnil s manželkou světového kongresu mládeže v Curychu, což byl ohromný zážitek.
Nicméně ani služba ve Frýdku, Vojkovicích a okolí neměla příliš dlouhého trvání, protože ji přetrhla v roce 1971 nemoc, která ukončila definitivně Jánovu kazatelskou dráhu. Vleklé problémy s ledvinami, které vyústily v operaci, následné ozařování, různá zlepšení i zhoršení stavu, až byl nakonec i navzdory prohlášení doktora, že “ten člověk tu už neměl být”, propuštěn do domácího léčení. Nakonec, jak sám Ján píše ve své knize, si Bůh ponechal svůj zázrak na poslední dějství, kdy ve velkých bolestech a zhoršeném stavu volal k Bohu nejen on, manželka, ale i spoluvěřící a Bůh vyslyšel, přinesl úlevu. V konečném důsledku Ján dostal více než dvakrát tolik let navíc. V roce 1972 na základě zdravotního stavu dostává plný invalidní důchod.
Celý, často nelehký Jánův život byl prodchnut závislostí na Bohu a odevzdaností Jemu, jak ve své osobní duchovnosti, tak i v následné službě. Služba v církvi i mimo ni byla jedním z centrálních smyslů jeho života a dokud mohl, ať už jako kazatel nebo laický pracovník, vždy se na ní aktivně podílel. Velmi silný vliv a důraz v Jánově životě měly prorocké texty z biblických knih Daniel a Zjevení. Do poslední chvíle svého života se zajímal o dění ve sboru, dokud mohl, přispíval svými články do časopisů a podněty do různých diskuzí.
Jánovo srdce dočasně dotlouklo v sobotu 9. 4. 2022.