Dávno, dávno již tomu…
Držím před sebou otevřené první číslo Našeho světélka jubilejního ročníku 1977. Tenkrát vycházelo už 10 let. Tam, na třetí stránce je fotografie tety Oly se Světluškou.
A vzpomínky letí. Vrací se do let, kdy jsem rád ve sboru pracoval s dětmi. A Olinka zase ve svém sboru. Brzy se z nás stali dobří přátelé. Snažili jsme se připravovat programy pro děti, učební pomůcky pro dětskou sobotní školku. Olinka Klímová přišla s nápadem připravovat pravidelně pomůcku pro školku. A tak přerovské děti dostávaly navíc k učební látce ještě nějaký příběh, omalovánku, obrázek nebo „luštěnku“, třeba křížovku. Připravovat to pro několik dětí z vlastního sboru ještě šlo, ale když se o pomůcku začaly zajímat děti a hlavně rodiče z jiných sborů, bylo to složitější. Mezitím Olinka přišla na to, že by to mohl být časopis. Uspořádala mezi dětmi anketu, jak by se měl jmenovat. Ze všech návrhů se nejvíc líbil název „Naše světélko“.
Olinka sháněla materiály, překládala články, hledala vhodné obrázky. Snažili jsme se, aby Naše světélko bylo pro děti inspirací pro jejich život. K ohrožení a změně došlo, když manžel Olinky Rosťa nastoupil službu jako kazatel. Přijeli k nám s prosbou, abych se věnoval vydávání časopisu.
S Boží pomocí a pod Jeho ochranou jsme vydávali Naše světélko téměř 20 let. (Tenkrát vydávat materiály pro děti a mládež bylo velké riziko.)
Olinka stála u zrodu dětského časopisu a podle svých možností se na něm dále podílela. Nevím, kolik hvězd bude zářit v její koruně na nové zemi, ale určitě tam budou i některé z vlivu Našeho světélka.
Josef Hurta alias strýček Kim